Lidova magie
Pod pojmem magie se většinou rozumějí praktiky, jimiž mají být ovládány nadpřirozené síly. Toto slovo je odvozeno od označení perských kněží, což ilustruje skutečnost, že prostředky k tomuto ovládání byly součástí kněžské praxe nejen perského, ale snad i všech ostatních náboženství. Tyto praktiky byly také kněžskou vrstvou uchovávány a pořádány do spekulativních systémů. Tím se magie stala disciplínou teoretického bádání a někteří její příznivci se proto od samotných magických praktik distancují a považují magii spíše za způsob, jak chápat život a svět.
Tato distance je pochopitelná, protože pod vlivem monoteistických náboženství (judaismu, křesťanství a islámu) jsou magické praktiky chápány jako podřadné, ba dokonce heretické a slovo magie tak souzní s čarodějnictvím, vnímaným také jako tajná a podezřelá činnost. Monoteistická náboženství totiž radikálně vystupují proti snaze člověka nadpřirozené síly ovládat. Naproti tomu veškerý zájem člověka soustřeďují na jediného Boha a prosazují pokoru a bázeň před ním. Je tedy přirozené, že v západní civilizaci byla magie vytěsňována do ezoterní oblasti, která zůstává v skrytu a pod povrchem náboženského dění.
Důsledkem tlaku většinové společnosti, ovlivněné monoteistickými náboženstvími, je tak i tradiční dělení na společensky ospravedlnitelnou bílou magii, která má sloužit k prospěchu člověka, a černou magii, která má škodit. Do oblasti bílé magie se řadí různé ochranné magické úkony včetně přípravy talismanů, do oblasti černé magie pak uhranutí, přivolávání smrti, neštěstí nebo nemoci, ale také např. sexuální magie. V současné době, kdy se magie stává společensky přijatelnou, však toto dělení ztrácí smysl.
Magie (ať ve smyslu praktik, nebo životní filozofie) je součástí řady ezoterických směrů a škol a je od ezoterismu prakticky neoddělitelná (např. celou oblast věštění je možno spatřovat také jako jeden z druhů magie, tzv. divinační magii). Podobně nejasná hranice vede i magií samotnou. Přestože je přechod z jednoho typu do druhého neznatelný, má smysl se pokusit magii dělit na "vyšší", badatelskou a experimentální, nazývanou hermetismus, a na "nižší", praktickou a lidovou, označovanou také jako čarodějnictví .
Jako lidovou magii nebo čarodějnictví označujeme tajné provádění magických praktik za konkrétním účelem, např. za účelem uzdravení, nebo naopak přivolání nemoci, zabránění, nebo přivolání smrti, způsobení prospěchu, nebo škody lidem a domácím zvířatům, vzbuzení lásky, získání ochrany před neštěstím, ovlivnění přírodních dějů (např. přivolání deště) apod. Nositelem síly, kterou magie údajně vytváří, může být slovo (např. při uřknutí či prokletí), předmět (např. amulet), jídlo, nápoj, mast apod.
Ačkoli je vymezení čarodějnictví proti jiným pojmům nejasné, pokoušíme se ho předchozím odstavcem odlišit od jiných jevů, s nimiž bývá zaměňováno: od lidového léčitelství, které nemusí být magické, od šamanismu, který předpokládá šamanovu iniciační zkušenost ve změněném stavu vědomí, od satanismu, jehož základní charakteristikou je vzdor vůči společnosti, vyjádřený symbolikou satana, a konečně i od badatelské, "vyšší" magie, kterou nazýváme hermetismus a která směřuje k odhalení zákonitostí a nemusí si klást žádný praktický cíl.
Postavení čarodějnictví v západní společnosti bylo vždy nejisté kvůli oficiálnímu zavrhování magie jako takové. V dobách, kdy se společnost cítila oslabena či ohrožena, se čarodějnictví mohlo stát hromosvodem pro uvolnění kolektivního strachu, hněvu či napětí. Tak po kruté zimě a epidemii neštovic v roce 1692 propukla hysterie proti čarodějnictví v Salemu v americkém státě Massachusetts, které padlo za oběť více než dvacet lidí včetně místního faráře.
Represe vůči čarodějnictví však poznamenaly Evropu ještě daleko citelněji než hysterií nesené procesy v Massachusetts, Connecticutu a na dalších místech USA. Není sice možné vystopovat, kdy začaly, ale rozhodujícím impulzem pro rozšíření represí se stalo vydání buly Summis desiderantes affectibus nemravného a zkorumpovaného papeže Innocence VIII. v roce 1484. Na jejím základě sepsali dominikáni Jakob Sprenger († 1495) a Heinrich Krämer (†1505), zvaný Institoris, knihu Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Kniha vyšla poprvé roku 1486 a po tomto datu ještě mnohokrát. Sloužila jako návod pro vyhledávání, stíhání, vyšetřování a odsuzování čarodějnictví, z něhož byly v tehdejší výrazně patriarchální společnosti podezírány většinou ženy.
Represivním orgánem, jemuž tento návod sloužil, byla svatá inkvizice (odvozeno od "vyšetřování"), instituce římskokatolické církve ustanovená ve 13. století k zápasu s heretickými skupinami uvnitř křesťanstva a později i s čarodějnictvím i s reformačním hnutím. Výkon inkvizice byl svěřen dominikánskému řádu. Pravidla inkvizice byla pro obviněného krajně nevýhodná a přímo vybízela ke zneužívání: obsahovala povinnost udat podezřelého, umožňovala přijímání anonymních svědectví, neveřejné projednávání bez obhájců obviněného, užívání mučidel atd. Spojení exekutivní a soudní moci způsobilo, že rozhodnutí inkvizitorů podléhala emocím a hysterii. Ačkoli inkviziční praktiky byly kritizovány i ze strany představitelů římskokatolické církve - příkladem je německý jezuita Friedrich Spee von Langenfeld (1591-1635), - inkvizice se udržela až do začátku 19. století. Odhaduje se, že počet obětí čarodějnických procesů mohl dosáhnout až 100 tisíc.
Čarodějnictví a snad i satanismus rozkvetly ve Francii ve druhé polovině 17. století. Nejznámější případy byly spjaty se dvorem francouzského krále Ludvíka XIV. (1643-1715). Ve snaze získat lásku tohoto krále využila Françoise Athénaisová (1641-1707), markýza de Montespan, služeb Catherine Deshayesové, proslavené věštkyně a čarodějnice. Kvůli udržení této lásky se o několik let později markýza obrátila na odpadlého kněze Guibourga, jehož praktiky magické mše a vzývání démonů lze označit za satanistické. Je příznačné, že Catherine Deshayes byla upálena a Guibourg zemřel ve vězení.
Praktiky, které byly až do moderní doby s větším či menším opovržením považovány za čarodějnické, pomohl v západní společnosti uvést na světlo či alespoň do polostínu Gerald Brosseau Gardner (1884-1964), když v padesátých letech minulého století zpopularizoval dílo antropoložky Margarety Murrayové. Teze o čarodějnictví jako pokračování pohanského náboženství, kterou Gardner od Murrayové převzal, podnítila vznik novodobého zájmu o pohanství a jeho programového vyznávání v novopohanských skupinách Wicca.
U nás se v současnosti k čarodějnictví výslovně hlásí manželská dvojice fotografů a publicistů Ariany a Ravena Argoni. Jméno Argoni se pro veřejnost v poslední době stalo reprezentantem čarodějnictví, které je rozšířeno o rity pocházející z nejrůznějších náboženství světa. Ezoterický pohled na svět této dvojice zdůrazňuje harmonii těla a duše a její význam pro zachování zdraví a dlouhověkost. V této harmonii má nezastupitelné místo nahota, přijetí vlastního těla a sex. Tato autorská dvojice proto často hovoří o "sexuální magii", ale "magii sexu" - zdá se - pojímá spíše symbolicky. Některé zveřejněné autoportréty jsou pornografické. Knihy této dvojice prokazují jejich zájem o další obory ezoterismu (tarot, alchymii, energetickou manipulaci) a jejich schopnost tento zájem předat veřejnosti.
Za čarodějnické či magické označují z reklamních důvodů své triky proslavení iluzionisté Uri Geller (* 1946) nebo David Seth Kotkin (* 1956), který vystupuje pod uměleckým jménem David Copperfield. Módní zájem o magii využívá a zároveň i povzbuzuje série knih o Harry Potterovi britské spisovatelky Joanne Kathleen Rowlingové (* 1965).
Jedním z témat lidového čarodějnictví byla ochrana před upíry, tajemnými bytostmi, které se mají živit sáním lidské krve. Do čarodějnictví tyto bytosti přešly pravděpodobně z početného zástupu přírodních démonů, jimiž se vyznačovalo slovanské náboženství. Toto okrajové téma lidové magie, jehož obdoby jsou známy i z mimoevropských náboženských prostředí, se pro svou tajemnost dostalo do okruhu zájmu umělců epochy romantismu. V uměleckých i v poněkud pokleslých ztvárněních se upírům dostalo konstantních atributů, které umožnily zařadit je do ezoterické disciplíny, nazvané vampyrismus.
Víru ve vampýry ve 20. století zpopularizoval irský spisovatel Bram Stoker (1847-1912) románem Dracula (1897). Minulé století pak zaznamenalo několik kriminálních případů, v nichž hrálo hlavní úlohu sání krve (buď domnělé, anebo snad skutečné jako projev psychické nemoci). U nás tématem vampyrismu pokusil zaujmout Petr Štěpán (* 1962), vedoucí hudební skupiny XIII. století a autor spisu Kniha Nosferatu Vampírská bible. Přijatelnost svých teorií zvyšuje tvrzením o možnosti vampýrského sání nejen krve, ale "pouze" životní (tzv. kosmické) energie. Tento hypotetický způsob nazývá "psychickým vampyrismem".
Literatura: Cavendish (1994); Argoni (1998 a 1999), Štěpán (1998).
