Druidove,Bardove a fildove
Kelty vedla a formovala ve všech životních sférách elita představovaná druidy. Existence druidů a jejich moudrostí již není díky horlivému výzkumu keltologů zahalena neproniknutelnou temnotou.
"Druidové hovoří řečí bohů," tvrdili o těchto keltských kněžích Řekové. Označovali je za "nejspravedlivější ze všech lidí" a pozvedávali je na roveň filozofům.
Lze si jen stěží představit filozofy řídící stát, a lid, který se jimi nechá vést, třebaže jim patřičně důvěřuje a je jim bezmezně oddán. A jak se zdá, právě toto byl případ Keltů.
O druidech víme, že museli absolvovat rozsáhlé studium trvající celá desetiletí. Dosud však neznáme sídlo jejich centrálních škol, které bezpochyby existovaly, ani jména a charakter jejich učitelů.
Je známo, že druidové působili jako kněží, vědci, lékaři a učitelé, jako politikové, státníci, soudci a diplomaté. Možná si je lze představit jako jakýsi mužský řád, jako předchůdce vysoce nadaných, vzdělaných obyvatel klášterů, kterých vznikl v období vlády znamení Ryb nespočet.
Druidové byly nepřekonatelnými odborníky ve všech činnostech, pro něž byli určeni. Protože se dlouho vzdělávali, ujímali se různých úřadů jako zralí, ctihodní muži, a již jen kvůli tomu si získávali respekt a autoritu. Zaujímali nejvyšší postavení v keltském společenství a na každém shromáždění promlouvali jako první, ještě před králem.
Protože většina keltských kmenů netvořila státní útvar v našem slova smyslu, a ani o to neusilovala, je třeba si představit v osobě krále spíš kmenového náčelníka nebo knížete, kterého si zvolilo několik kmenů dohromady. Králové jako hlavy určité hierarchie nebo volené či dědičné monarchie, jak je chápeme my, by vedle dalekosáhle autoritativních druidů neobstáli.
Společná řeč a církev byly v prvních tisíciletích keltského působení v Evropě spojeny pevným, nezlomným poutem.
Římané dobře věděli o vlivu a moci druidů a obávali se jejich neprůhledného působení a bytí. Záhadní připadali tito kněží všem národům, jež se s nimi setkaly, a zůstávali jimi na dlouhou dobu. Ani dnes nemůžeme hovořit o tom, že bychom o nich měli zcela jasno.
Zakladatel antropozofie Rudolf Steiner se mimořádně zajímal o druidy a svého času o nich přednesl podrobnou studii. Vyslovil v ní odvážné myšlenky a odhalil ve smyslu duchovní vědy leckteré tajemství.
Steiner tvrdil, že vrchol druidské kultury nastal mnohem dřív, než se běžně odhadovalo, a že historie nám ukazuje pouze období jejího úpadku.
Písmenné značky druidové neuznávali. Chtěli číst pouze prapůvodní písmo přírody, a žádné jiné. A zřejmě na to měli své metody.
Tento postoj vysvětluje Steiner zjevnou snahou druidů zabránit, aby do duše keltského lidu nepronikl tehdejší vzmáhající se intelektualismus, ovlivněný Merkurem, jehož nositeli a šiřiteli byla různá písma.
Zákaz písemného záznamu a písma vůbec šel tak daleko, že ten, kdo psal, toho druidové označili za nemocného a příslušně léčili. Z toho však pramenily určité problémy.
Keltové, jak uvádí Steiner ve své přednášce, sice zřejmě měli prostředky proti všem chorobám, ale intelektuální civilizaci vzniklou z malovaných značek považovali za nevyléčitelnou, a tedy nutně zhoubnou.
Caesar sděluje, že druidové řídili nábožensko-politická shromáždění, a později, když Římané obsadili Galii, se vypráví o vzpourách proti okupantům, jež prý vedl druid s posvátným keltským jménem Duch stromů (Arborius). Tacitus rovněž líčí příběh Marika, proroka a druida, který údajně vyvolal lidové povstání proti Římanům a předpovídal jejich pád.
Každopádně je známo, že za Augusta byli druidové trpěni, a přesto se nemohli stát římskými občany. Za Tiberia byli nanejvýš krutě pronásledováni a Claudius je vyhnal.
Téměř stejně jako druidů si Keltové vážili bardů, kteří nicméně nepožívali kněžské autority a moci, jež převyšovala i královský majestát. Zato byli důležitou součástí keltské kultury, protože pečovali o mluvené slovo a ústní tradici. Také oni museli absolvovat dlouhé, důkladné studium. Vzdělávali se v mytologii, metrice, rétorice, hudbě, zpěvu a umění přednesu. Jejich úkolem bylo nanejvýš uměleckou formou zpěvu i vyprávění přednášet keltské ságy a básně o bozích a hrdinech. Toto ústní předávání vynahrazovalo Keltům zapovězené písemné záznamy. Umělecký přednes prý měl vysokou úroveň a popularita jednotlivých bardů přesahovala hranice té či oné země.
Irští křesťanští mniši byli krásou a duchovním obsahem keltských básní a zpěvů uchváceni natolik, že tato bardská umělecká díla i přes jejich pohanský obsah sbírali a zapisovali již po fázi kristianizace, doloženě však od 6. století. Dochovala se v Irsku v takzvaných Tisíci knihách.
Možná se mýlím, jestliže ve snahách zhudebnit a zpívat úvahy v nerýmované formě, jak se o to v současné době pokoušejí mnohé skupiny i jednotlivci, spatřuji pokračování bardské tradice, jakési bardské znovuzrozeni. Jsou to zajisté ještě nesmělé pokusy, a nedosahují dokonalé stylové úrovně a výrazové formy, postrádají zatím vyzrálost, jakou lze získat teprve dlouhodobým zkoušením, a proto jsou mnohdy příkře odsuzovány a odmítány.
Třetím kulturotvorným prvkem v keltském společenství byli filidové, které lze označit za jakési vědmáky, básníky a umělecké kritiky. Zkoumali přírodu, starali se o preventivní medicínu, o věštbu a utvářeli obyčeje a výrazové formy moudrostí. Bardové a filidové byli podřízeni druidům. Bardský učedník se nazýval mabinog a podle něj se také jmenuje sbírka waleských ság Mabinogion.