magie
Nejznámějším vzorem druida o němž se později hovoří jako o čaroději či kouzelníkovi je legendární Merlin.
S největší pravděpodobností jde o historickou postavu a zřejmě jednoho z posledních známých druidů v Cornwallu. O Merlinovi nacházíme zmínky v celém okruhu raně středověkých ("artušovských") legend, avšak původním zdrojem informací je zcela zřejmě dvanáctidílný spis Historia regium Britanniae (dějiny britských králů), který napsal v roce 1137 velšský mnich Geoffrey z Monmouthu. Pozoruhodné je, že Merlinovým věštbám je zde věnována celá jedna samostatná kapitola. Historikové však neberou toto dílo jako exaktní podklad, protože prý neexistuje žádné jiné dílo z této oblasti, které by jej mohlo alespoň částečně potvrdit. Jenomže to není tak docela pravda. Geoffrey z Monmouthu totiž sám uvádí, že toto dílo psal na objednávku Waltra Mapese, arcidiakona z Oxfordu, který mu prý předložil jakousi velmi starou knihu napsanou "v jazyce starých Britů". Geoffrey prý vlastně tuto knihu pouze přeložil do latiny. Zdá se, že stopa k oné záhadné knize existuje. Ve vatikánských archivech se totiž nachází jediný dochovaný svazek rukopisu nazvaného Merlinovo proroctví. Napsal jej jakýsi John z Cornwallu a jde o básně psané v latinských hexametrech a opatřených poznámkami psanými starou kornštinou, tedy původním jazykem keltských obyvatel Británie. Sám John z Cornwallu uvádí, že jde o překlad mnohem, mnohem staršího rukopisu. Bohužel o obsahu tohoto díla pečlivě střeženého ve vatikánském archivu nevíme nic.
Vraťme se však k Merlinovi. V původní legendě je zřejmě dochována zmínka o zvláštní metodě věštění, kterou využívali druidové. Ve staroirštině se nazývá Imbas Forosna (náhlé osvícení) a je to metoda docela drastická. Je založena na reakci na náhlý přechod mezi tmou a světlem, která může u citlivého, ale zcela zřejmě trénovaného a připraveného člověka vyvolat "osvícení", či náhlé "prohlédnutí". Věštec totiž nejprve strávil 24 hodin i více v naprosté tmě a meditoval nad uloženými otázkami, někdy se ještě pro zvýraznění účinku znehybnil zatížením balvanem nebo připoutáním na místo. Poté byl odveden na jasné denní světlo nebo k velkému ohni. Obrovský šok, který zasáhl jeho smysly, většinou vedl k náhlé změně vědomí a věšteckým stavům.
Velmi dobře lze vysledovat v legendách o Merlinovi tuto metodu. Ještě když byl Merlin mladý, měl Vortigernovi odhalit důvod, proč se neustále hroutí zdi jím budované pevnosti. Po návštěvě jeskyně pod základy této pevnosti vychází Merlin na světlo a náhle začne odříkávat známou symbolickou věštbu o bílém a červeném drakovi. Velmi sugestivně o této situaci a pocitech mladého Merlina vypovídá M. Stewartová v románu Kouzelník Merlin:
Mé ruce se bolestivě škubaly na kameni, oči jsem měl otevřené, ale neviděl jsem nic než vířící praporce a křídla, vlčí oči a zející ústa trpících a ohon komety planoucí jako pochodeň a hvězdy prolétající deštěm krve.
Znovu mnou projela bolest, žhavý nůž v útrobách. Vykřikl jsem a náhle jsem měl volné ruce. Vymrštil jsem je, abych odtlačil probleskující vidiny a slyšel jsem svůj vlastní hlas, neslyšel jsem však, co volám. Vidiny před mýma očima vířily, lomily se a tříštily v nesnesitelném světle, a pak se opět ponořily do tmy a ticha.